Přechodní pěstouni dávají dětem láskyplný domov, kojenecké ústavy jen péči

Gabriela Pošmourná je již čtyři roky pěstounem na přechodnou dobu. Společně se svou rodinou se láskyplně stará o miminka, o která se nebyli schopni postarat jejich rodiče. Dříve by tyto děti šly automaticky do kojeneckých ústavů, dnes mohou vyrůstat v milující rodině. Přestože u nás institut přechodného pěstounství funguje už pár let, stále mnoho dětí končí v ústavní péči. Co přechodní pěstouni musí podstoupit? Jaké je loučení s dítětem, které vám přiroste k srdci? Jak vnímají děti odchod od pěstounů do nové rodiny?

Jak se stát přechodným pěstounem

Proč jste se rozhodla stát se pěstounem?

Samozřejmě po poradě s partnerem a dětmi, protože bez jejich podpory by to nešlo. S opuštěnými nebo odebranými dětmi jsem dříve pracovala jako zdravotnice. Od toho už byl jenom krůček začít se starat o jedno na 100 %. I když, i tam jsem dávala každému sto procent, takže to vychází asi na milion procent, ne?

Určitě. Máte můj obdiv. Co všechno člověk musí absolvovat, než dostane první dítě? Jak dlouho tento proces trvá?

Absolvovat 72 hodinový kurz profesionální pěstounky na přechodnou dobu. Kromě toho musejí všichni členové rodiny projít psychotesty. Nejen vy, ale i váš partner, děti. Posuzuje se vhodnost celé rodiny. Na rozdíl od trvalých pěstounů je kladen u nás, přechodných, možná větší důraz na psychiku jak dítěte, tak i nás samotných. Musíte doložit opisy z rejstříku trestů, bezdlužnost, zdravotní vyšetření, napsat vlastní životopis. No a pak už jen podání žádosti o zařazení do programu pěstounů na odbor sociální a právní ochrany dětí (OSPOD) a můžete začít pomáhat. U mě trvalo vše vyřídit za půl roku, ale jsou pěstouni, kterým se to protáhne na rok a někdy až na rok a půl.

Podle čeho vám dítě přidělují? Nebo spíš – na čem záleží to, jaké dítě se k vám dostane? Jestli bude malé, nebo velké?

Já mám specializaci na děti od narození do šesti let. Ale je to v zásadě vždy volba sociálního odboru, koho budu mít přiděleného. Jelikož mám sama dvě děti, přidělené děťátko musí být vždy o něco mladší než to nejmladší dítě v rodině. Zatím jsem si přebírala dítě přímo z porodnice.

Málokdo si uvědomuje, že to je nejen práce na 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, ale taky poslání

Rozhodnutí stát se pěstounem ovlivní celou rodinu. Jak se k tomu postavil váš partner a děti?

Partner chápe můj zápal a snahu. I jemu děťátka rychle přirostou k srdci. A moje děti pomáhají prostě tak, jako by měly malého sourozence. Pomůžou, nakrmí či pohlídají, když je potřeba. Prostě normální rodina.

Kolika dětem jste dala zázemí a svou péči?

V současné době pečujeme již o čtvrté děťátko.

Vypůjčené děti přirostou k srdci celé rodině

Jak dlouho mají přechodní pěstouni děti u sebe?

Zákon říká, že děti v pěstounské péči na přechodnou dobu jsou z rozhodnutí soudu na jeden rok, tedy 12 měsíců. Do doby rozhodnutí jsou u mne na tzv. předběžné opatření. Zároveň soud může rozhodnout o prodloužení doby, než jde děťátko do trvalé péče, adopce nebo zpět do své biologické rodiny. Takže to bylo různé, od 3 do 16 měsíců. Hošík, kterého mám právě teď, u nás právě oslavil své první narozeniny.

Co mají nebo měly děti, které u sebe máte, za sebou?

Každý příběh je různý a každý je na začátku smutný. Ať už jde o dítě odebrané matce, která je ve výkonu trestu za těžký zločin, nebo jen odložené v porodnici cizinkou, která ani neuvedla jméno otce. Nebo když jde o již několikáté děťátko odebrané stejné matce. Miminečka si s sebou nesou velkou zátěž, kterou postupně a s láskou překonáváme. Může to být alkohol, nikotin či drogy v těhotenství a s tím spojené abstinenční příznaky spojené s nespavostí, poruchami příjmu potravy anebo se světloplachostí. Taky může jít o nemoci přenášené z matky, jako je žloutenka nebo „jen“ stres z křiku a hádek. To vše potom za dlouhých bezesných nocí a strašně dlouhých dnů plných pláče z dítěte odchází, aby se mohlo dál už správně vyvíjet. A neumíte si představit ten pocit, když z takového chudáčka vypipláte silné a zdravé dítě. Ten pocit naplnění se s ničím nedá srovnat.

Jestli jsem to dobře pochopila, jako přechodný pěstoun musíte umožňovat a udržovat kontakt dítěte s jeho rodiči. Jak to nejčastěji probíhá?

Ano, je to tak. Většina návštěv je asistovaných, tedy za přítomnosti obětavých pracovnic OSPODu anebo třeba kurátorky v případě uvězněných. Občas řeším i problém s hygienou, to když jsou rodiče třeba bezdomovci. Biologičtí rodiče mají tak hodinu týdně, aby se postupně sbližovali se svým dítětem. A po návštěvě se jim často sociální pracovnice snaží pomoci vyrovnat s jejich situací, najít bydlení, práci, nechat udělat nové doklady. U biologických rodičů je většinou náznak snahy na začátku, ale ze zkušenosti víme, že velice často ztratí zájem po několika týdnech. Vůbec tomu nerozumím, já bych pro svoje dítě udělala cokoliv na světě.

Loučení s dětmi

Co prožíváte, když se s dětmi musíte rozloučit? Jste s nimi dennodenně, a najednou se o ně bude starat někdo jiný.

Obrečíme každé. A možná je to těžší pro partnera než pro mne. Já se celou dobu připravuji na to, že odejde a bude mít nový život, lepší, než by mělo původně. Takže dobrý konec smutného začátku. Modlím se, aby mělo dobrou rodinu, která je bude mít moc a moc ráda. To mi pomáhá se udržet v rovnováze. Ale určitě si také trochu pobrečím. Vždyť to k loučení patří, i když víte, že bude v pořádku a šťastné. Také dávám každému jejich fotky, hračky, věci z porodnice. Aby jednou, až budou chtít hledat svou minulost, věděly, že je někdo miloval už od prvního okamžiku v porodnici.

Máte můj obdiv. Jak vnímají děti, když od vás odchází do nové rodiny?

Zatím to vždy bylo v raném věku a děti se tak měsíc seznamují s novou rodinou. Postupně se mění podíl času, kdy jsou se mnou a kdy s novou rodinou. A pak, již na mé první návštěvě po předání v nové rodině tak po týdnu či 10 dnech, byla děťátka plně adaptována na novou rodinu a mě vnímaly jen jako bezpečnou osobu. Později i toto pouto zmizelo a dítě zcela splynulo s novou rodinou. Možná překvapivě právě v tomto bodě vím, že naše práce je velice důležitá a můj přirozený stesk se mění v pocit štěstí z dobře vykonané práce.

Vracejí se děti spíše do svých biologických rodin, nebo se jedná spíš o adopce?

V mém případě zatím vždy šlo o trvalou pěstounskou péči nebo adopci. Někdy se podaří, že se vrátí třeba k rodině svých prarodičů, ale i tam je to na pěstounské bázi. Návrat do vlastní rodiny se uskuteční velice zřídka. Co vím, obecně se tak třetina dětí vrátí ke svým biologickým rodičům. Znamená to totiž, že daná rodina, anebo alespoň matka, zvládla svou životní krizi a postavila se na vlastní nohy. Takové případy jsou spíše vzácností nežli běžnou praxí. Na druhé straně, v pěstounských a adoptivních rodinách je o děťátka dobře postaráno a díky péči a lásce mají možnost zlomit ten začarovaný kruh, který je v některých rodinách po generace.

Máte možnost dál sledovat osudy svých svěřenců?

Máme neformální kontakty zatím se všemi rodinami. Píšeme si a posíláme fotky, někdy se i navštěvujeme. Tím, že děti odešly ode mne jako malinkaté, tam není žádné citové trýznění z toho, že by si na mne vzpomínaly při návštěvě. Jsem prostě „teta“. Ale já vzpomínám a jsem strašně ráda, že se mají dobře a mají šanci žít šťastný život.

Přechodné pěstounství je poslání

Kdybyste měla tu moc, co byste na systému přechodného pěstounství změnila a proč?

Myslím, že si málokdo uvědomuje, že to je nejen práce na 24/7, ale taky poslání. Znám mnoho případů, kdy přechodní pěstouni skončili, protože to pro ně bylo emočně velmi náročné.

A tak, když v době, kdy stát přidává na všech možných dávkách a důchodech, jsme jako pěstouni kráceni. Přemýšlím, proč to tak je? Vždyť jsme mnohonásobně levnější, než kolik „stojí“ jedno děťátko v ústavu. Pěstounská péče je navíc efektivnější, protože v individuální péči se děti správně emočně vyvíjejí. Získávají vědomí, že je tu někdo jen a jen pro ně. Ale tohle mi nikdo nedokáže vysvětlit. Je to možná politika, možná nějaká ústavní lobby. Co já vím?

Jen věřím, že do pěstounské péče by mělo jít každé děťátko, které to potřebuje. Ústav je jen pro ty, kde opravdu není možná domácí péče. Mělo by to být základní právo dítěte, právo na rodinu. A když nemá svou, přijmeme je s otevřenou náručí do rodiny my, než bude mít trvale nějakou novou.

Příběhy pěstounství

Souhlasím s vámi. Přála bych si, aby malé děti nekončily v ústavech. Na rozdíl od vás jsem se ale nijak neangažovala.

Hledala jsem možnosti, jak bych mohla osobně pomoci. Jak přesvědčit další lidi, že přechodné pěstounství má smysl? Napadlo mě nafotit kalendář na rok 2020. Chtěla jsem, aby se lidé dozvěděli, proč děti v ústavech nepláčou. Náročné, ale smysluplné „povolání“ představujeme prostřednictvím skutečných příběhů 12 pěstounek. Jmenuje se Příběhy pěstounství a vy si ho můžete koupit on-line.

Přispějete na dobrou věc?