fbpx
MENU

Koučka Veronika Vieweghová: Nechci se vyrovnat mužům

Veronika Vieweghová s partnerem

Co má společného domácí vzdělávání a objevování ztraceného ženství? Veroniku Vieweghovou, která se oběma aktivitám naplno věnuje.  Jako koučka podporuje ženy na jejich cestě za lepším životem. Jako matka, která učila své dvě dcery doma, propaguje domácí vzdělávání.

Lidé si ji nejčastěji pamatují jako ženu spisovatele Michala Viewegha. Už je to však několik let, kdy se jejich společný život rozpadl. Nyní si užívá láskyplný, respektující a podporující vztah s mužem, v němž našla vše, co od partnerství očekávala.

Domácí vzdělávání Veroniky Vieweghové

Proč jste se s manželem rozhodli pro domácí vzdělávání?

Chtěli jsme být s dětmi více doma a také nám přestávalo dávat smysl vozit starší dceru do školky, když máme doma tu mladší. Navzájem si chyběly. Byl to pro nás zbytečný stres.

Obě dcery byly hodně zvídavé, měli jsme pocit, že jejich individualita není ve školce plně rozvíjena a podporována.

Když jsem se ptala dcer, co jim to dalo, tak prý se naučily samostatnosti, vyhledávat a třídit informace, kriticky myslet, vytvářet myšlenkové mapy, určovat co je a co není podstatné.

Alternativní školství podle waldorfské či Montessori pedagogiky vás nezaujalo?

Zaujalo, ale nejbližší školy byly v Praze a nám se líbilo v přírodě v Sázavě. Nechtěli jsme se vracet do velkoměsta. Principy těchto pedagogik jsem včlenila do učení doma. Snažila jsem se propojit přístupy, které mi dávaly smysl.

Proč by lidé měli uvažovat o domácím vzdělávání?

To je velmi individuální. Každá rodina má jiné pohnutky. Někdo hodně cestuje, jiný má často nemocné dítě, jiná rodina chce být co nejdéle s dětmi spolu. Další nenašli vhodnou školu v okolí nebo jim nevyhovuje způsob vzdělávání na místní škole. Jsou rodiny, pro které to byla nutnost poté, co jejich dítě prošlo šikanou ve škole, nebo měli třeba dítě s poruchou autistického spektra a klasická škola pro ně nevytvořila dostatečně podpůrné mechanismy.

Jsou rodiče, kteří neučí své dítě přímo doma, ale využívají některou z komunitních škol, kam jejich děti dochází 1–5 dní v týdnu. Takových rodin je čím dál více.

Veronika Vieweghová Sendire

Domácí vzdělání jako cesta k důvěrnému vztahu s dětmi 

Co vám osobně dalo domácí vzdělávání? V čem pro vás bylo přínosné?

Čas, který jsem mohla strávit s dcerami, rozvíjení vztahu, možnost s nimi cestovat, poznávat ČR, chodit každý týden do galerií, muzeí, na různé výukové programy. Vlastně jsem si sama hodně dosycovala a doplňovala vzdělání, které mi škola nedala, jako například učení v souvislostech, různé pohledy na danou záležitost, možnost jít do větší hloubky, kreativitu.

Když jsem se ptala dcer, co jim to dalo, tak prý se naučily samostatnosti, vyhledávat a třídit informace, kriticky myslet, vytvářet myšlenkové mapy, určovat co je a co není podstatné. Ale nad tím jsou nejdůležitější věci, jako je vztah se mnou. Nebojí se mi s čímkoliv svěřit, zeptat se, protože jsem pro ně kdykoliv byla k dispozici a pomohla jsem jim v těžkých situacích.

Když jsem to poprvé z jejich úst slyšela, rozplakala jsem se. Toto je pro mě to nejdůležitější. Informace si najdou, ale ztratit důvěru a vztah s rodičem se dá velmi rychle.

Jak ovlivní domácí vzdělávání partnerský vztah?

Ovlivní a velmi, většinou pozitivně. Pokud nebyli partneři zvyklí být denně spolu, zjišťují, že musí být schopni si vyjít vstříc, být flexibilní, mnohem více spolu komunikovat a reagovat na situace, které tento způsob fungování přináší. Na muže je kladena velká zodpovědnost uživit rodinu, když je často příjem jen jeden. To u nich může vyvolávat stres a nervozitu. Ženy, které mají většinou na starosti vzdělávání dětí doma, se zase musí naučit nastavovat si hranice. Požádat o pomoc, dovolit si přiznat, že už toho mají nad hlavu a potřebují vystřídat.

Když vším tím projdou, jejich vztah je mnohem pevnější a láskyplnější. Naučí se spolu komunikovat, hledat řešení, být k sobě upřímní, otevření, přijmout plnou zodpovědnost za vzdělání dětí i fungování rodiny. I když to samozřejmě není vždy tak ideální.

Komunitní školy – rodiče si vzájemně vypomáhají

Zaznamenala jste posun ve společnosti v přístupu k domácímu vzdělávání? Pokud vím, byla jste jedna z prvních.

Jedna z prvních jsem nebyla. Jsou rodiny, které již před 20 lety vzdělávaly doma. My jsme začali před deseti lety.

Posun je tu určitě. Dříve opravdu rodiče učili své děti doma nebo se několik rodin scházelo a děti se společně učily. Podobně jsme to měli i my. S dalšími dvěma rodinami jsme se nejdříve vídali 1–2 dny v týdnu, postupně, když přicházely i jiné děti, jsme byli spolu skoro každý den. Vytvořili jsme vlastně jednu z prvních komunitních škol.

Dnes rodiče častěji chtějí být s dětmi doma, ale zároveň i částečně pracovat. Tento trend samozřejmě vedl ke vzniku mnoha komunitních a sdružených škol fungujících na podobném principu, jako jsme měli v Sázavě. Rodiče vzdělávají děti společně a různě se ve výuce střídají, nebo si domluví pedagoga, průvodce a ten pro děti připravuje program. Většina komunitních škol má děti ve věku 5–11 let a jsou různě velké.

V krajích, kde úřad nepovolil vznik dalších soukromých škol, je tato varianta jediná možná.

Podmínky domácího vzdělávání dětí nejsou pro každého

Na jaká úskalí se člověk musí připravit, když se rozhodne pro domácí výuku?

Jsou rodiny, pro které není tento druh vzdělávání vhodný?

Myslím si, že domácí vzdělávání je pro všechny děti, ale už není vhodné pro všechny rodiče. A je v pořádku si to přiznat a nevinit se za to. Důvodů je opět mnoho, od finančních po vztahové a rodinné.

Při váhavosti rodičů radím, ať se spolu domluví na jeden rok na zkoušku, a když zjistí, že tato varianta pro ně opravdu není, ať bez výčitek a bolesti najdou jinou vhodnější variantu.

Na učení doma potřebujete podporu

Co by si rodiče, kteří o tomto druhu vzdělávání uvažují, měli rozmyslet?

Nejdůležitější je být s partnerem zajedno. Není možné, aby partnerka chtěla a partner byl striktně proti. To velmi naruší nejen partnerství a komunikaci, ale i fungování celé rodiny.

Je potřeba si ujasnit, jak zvládnou rok, dva, pět let s jedním platem, nebo s částečnými úvazky. Zda chtějí děti učit sami, nebo využijí komunitní, sdruženou školu, zda mají podporu rodiny a přátel, zda znají někoho v okolí, kdo už takto vzdělává a mohl by jim být oporou.

Samozřejmě se lze obrátit na mě, přijít na některou přednášku či besedu o domácím vzdělávání (www.skolaprome.eu), kontaktovat Asociaci domácího vzdělávání. Informace, rady a inspiraci najdou také na Facebooku v různých skupinách a stránkách zaměřených na domácí vzdělávání dětí.

Kolik času denně či týdně jste věnovali učení? Měla jste nějakou osnovu, co a kdy budete děti učit?

To se nedá přesně odměřit. Byly týdny, kdy jsme se doma učili každý den, týdny, které jsme věnovali výletům, a pak týdny, kdy jsme nedělali nic.

Podle osnovy jsem vytvářela přípravu první dva roky, pak už to bylo více intuitivní a podle potřeb dcer.

Děti, které se učí doma, nemají spolužáky

Jak argumentujete, když se vás lidé ptají, jestli nejsou děti ochuzeny o kamarády, o kontakt se svými vrstevníky?

Vyvrátit podobné názory není vždy snadné, ale může pomoci promluvit si s dítětem, které domácím vzděláváním samo prošlo. Se starší dcerou Sárou už jezdím na besedy, které si ona sama řídí, já jen sedím a poslouchám.

Ale zpátky k otázce. Kdyby byl zdravý vývoj dětí závislý na kontaktu s vrstevníky, nejlépe socializované děti by měly být ty, které žijí třeba v dětských domovech. Primární socializace je v rodině. Většina rodičů chodí s dětmi na hřiště, na nákupy, k příbuzným, k sousedům, na úřady.

Děti se přirozeně schází i s jinými dětmi. Nepotřebují být v neustálém kontaktu pouze se svými vrstevníky. Tento přetrvávající model je vlastně nepřirozený. Nikdy před zavedením povinné školní docházky a rozdělením podle věku nebyly děti jen se svými vrstevníky. Ve vesnici, komunitě, rodině žily děti různého věku, navzájem si pomáhaly a učily se od sebe. Zároveň se učily zodpovědnosti, samostatnosti a nemusely se tolik porovnávat, neboť bylo stále co si předávat.

V třídách plných vrstevníků si děti záhy předají a od sebe se naučí, co mají, a pak je volný prostor pro šikanu.


Můj empatický, vnímavý a trpělivý partner mi pomáhá být ženou.

Návrat k ženství

Kromě domácího vzdělávání dětí se dnes aktivně věnujete podpoře žen, pomáháte jim probudit ženství. Proč jste si vybrala zrovna tuhle práci?

Protože jsem sama ženou a prošla jsem si mnoha bolestnými situacemi, za které jsem dnes velmi vděčná. Pomohly mi pochopit souvislosti. A jak to tak bývá, skrze bolest se nejvíce učíme. Jako dívka, žena jsem dlouho měla zmatek v tom, jaká je moje role. Kdo je žena, jaké má kvality? Liším se od muže, nebo ne? A mám být proto stejně výkonná, možná i mnohem víc?

Bolest ze ztráty   

Které situace pro vás byly v životě nejtěžší?

Když jsem byla malá, tak mě hodně zasáhlo úmrtí mého bratránka.

Necítila jsem se dobře ani ve škole. Celá školní docházka byla takové dennodenní přežití, přitom se učím a vzdělávám vlastně pořád.

Ale jeden z nejtěžších okamžiků byl den, kdy jsem byla ve třetím měsíci těhotenství s prvorozenou dcerou Sárou a zemřel můj mladší jednadvacetiletý bratr Vláďa. Byl to pro mě takový šok, že teprve letos jsem měla odvahu se zeptat mamky, jestli jsem byla na bratrově pohřbu, protože můj mozek tuto strašnou událost vytěsnil.

Dalším krušným obdobím bylo, když bývalému manželi praskla aorta a ocitl se v ohrožení života. Nebylo vůbec jisté, že přežije. Zachránila ho náročná operace. Žili jsme však stále ve velké nejistotě z jeho následného stavu. Po třech letech od operace jsme se rozvedli.

Sebepoznání jako cesta k rovnováze

Náročných situacích bylo hodně. Čtením knih, procházením si různými terapiemi, konstelacemi, pozorováním svých reakcí jsem mnohému porozuměla. Pochopila jsem, že život je často velkým paradoxem. 

Protichůdné názory, ale i moudra různých mystiků a svatých se nás snaží dostat do rovnováhy. Miluj sám sebe/nejvíce musíš milovat ostatní; musíš se spolehnout jen na sebe/na nic nejsi sám, můžeš požádat o pomoc… Takové věty v nás mohou vyvolat pěkný zmatek, zvláště když hledáme jen jednu pravdu a jednu radu, která nás přivede do harmonie, spokojenosti a rovnováhy.

Do rovnováhy se můžeme dostat jen tím, že jsme si vědomi obou pólů. Na nějaké úrovni jsme si je prožili a zjistili jsme, že obě krajní situace nám nedělají dobře. Být v opozici není rovnováha. „Nikdy nebudu jako matka! Nikdy nebudu vychovávat své děti jako máma a babička!“Nikdy se nestanu workoholikem a nebudu tolik v práci jako můj otec.“ A co se stane v budoucnu? Buď jsme opravdu opakem, nebo se stejně přistihneme, že jsme stejní, protože nejsme ve středu, uprostřed, v harmonii se svými potřebami.

Sebevědomá žena si vymezí své hranice

S tím souvisí i sebeláska a sebehodnota. Když se mám ráda, vím, co mi dělá dobře a co mi naopak ubližuje. Škodlivé do svého života nepřijmu. Nedovolím ostatním, aby mi ubližovali nebo překračovali moje hranice. Znamená to, že své hranice znám a dokážu se za sebe postavit. Taková žena je pak silná, sálá z ní energie, laskavost a respekt, a jen proto, že je laskavá a respektující sama k sobě. V tom je krása ženy. A toto se jim snažím předávat.

Kdy jste si uvědomila, že jste prošla „transformací“, a dokázala jste se za sebe postavit?

Je to mnohaletý vývoj a práce na sobě. Krůček po krůčku jsem si dovolovala propouštět ze svého těla bolesti a traumata. Během celého procesu jsem se o sobě učila a dozvídala se, kdo vlastně jsem, co potřebuji, co mi nedělá dobře. Pozorovala jsem, kde ustupuji, kdy vcházím do role oběti a kdy si zbytečně hraji na hrdinku a neřeknu si o podporu, o pomoc.

Jak zvýšit sebevědomí a sebehodnotu?

Jak naučíte ženu, která se nemá ráda, nechá na sobě dříví štípat, aby změnila své postoje?

Je to postupná práce na sobě samém a uvědomování si vzorců, podle kterých žena reaguje. Při konzultacích nechávám ženy mluvit o jejich dětství, dospívání, dospělosti, o rodičích a prarodičích, o vztazích, rodině, práci i přátelích. Postupně skládáme z rozsypaných kousíčků puzzle jejich života, kterému již rozumí, a chápou souvislosti. To jim pomáhá začít sobě důvěřovat. Najednou vidí, že nejsou divné, ale normální, že vše je v pořádku. Každá situace je totiž posílila a i těžké chvíle zpětně začnou vnímat jako pozitivní, neboť si uvědomují, kde byly předtím a kde jsou dnes. Začnou se mít více rády, jsou sebevědomější a sebejistější. Musím říct, že mám obrovské štěstí na úžasné, vnímavé a citlivé klientky, které na sobě chtějí pracovat. A jsou tak krásné!

Pomáhá vám při práci s nespokojenými ženami fakt, že jste ve svém vztahu spokojená?

Myslím, že intuitivně ke mně chodí ženy, které zažily podobné situace a bolestné okamžiky co já. Mohu jim tedy předat své zkušenosti, ale snažím se, aby si na své otázky odpověděly samy. Nikdy za ně nerozhoduji, neřeknu jim rozveďte se, zůstaňte, odejděte z práce… Rozhodnutí a zodpovědnost je na nich. Já jen pokládám otázky a ukazuji jim jiný pohled.

Podpora žen v nesnázích

Jaké otázky byste položila ženě, která by byla v manželství nešťastná, ale chtěla by ho kvůli dětem zachovat?

Není jedna otázka, ale celý soubor otázek. Klientce neříkám, zda má/nemá ve vztahu zůstat, ale snažím se ji podpořit v každém rozhodnutí, které udělá. Nešťastní bývají totiž oba, a když jsou ve vztahu i děti, tak i ony. Díky pochopení souvislostí si uvědomí, co by ve vztahu mohlo být jinak, jak a proč reagují při hádkách a konfliktech neadekvátně. Ženám často chybí sebejistota, sebevědomí. Snaží se být dokonalé, vše zvládat a stíhat. A když to nezvládají, jsou hodně sebekritické, což je velmi destruktivní.

Veronika Viewegová s mužem Sendire
Veronika Vieweghová s partnerem

Nízké sebevědomí trápí i krásné ženy

S čím se na vás ženy nejčastěji obrací? Co je nejvíce trápí?

Nízké sebevědomí, pocit, že jsou jiné, že si nerozumí a ani okolí už jim nerozumí. Objektivně se mají dobře, jsou krásné, úspěšné, vedle sebe mají stejně úspěšného muže, úžasné děti, mají skvělou práci, často vyšší příjem, byt, dům. Přesto se však cítí nenaplněné, něco jim v životě schází, což se dále projevuje i na jejich partnerství a vztahu k sobě.

Jak jim můžete pomoci?

Nejdříve si povídáme o jejich minulosti. Dívám se s nimi společně na jejich vztahy, partnerství, zajímám se o jejich názor na sebe, ale i společnost. Pak hledáme uzlíky a uzly, které vznikly nějakým traumatem, nepříjemným zážitkem, rodinným vzorcem, nepochopením ze strany dospělých, když byly malé holčičky, a snažíme se je rozmotat.

Základem je odpustit rodičům a sobě

Velkou část věnujeme rodové linii a vzorcům, která se předávají z generace na generaci. Ženy mi vypráví příběhy svých babiček a dědečků, z nichž začínají vyplouvat bolestné zážitky, které se přenesly na jejich mámy a táty a pak na ně. Díky tomu lépe dokážou porozumět výchově svých rodičů a snadněji jim odpustí. A nejen jim, ale i sobě, protože se přestanou obviňovat a začnou se na sebe dívat s větší laskavostí.

Dá se paušalizovat, co těmto ženám, kterým „nic neschází“, chybí k tomu, aby se cítily naplněné?

Často je to sebevědomí, sebeláska, sebedůvěra, nastavení osobních hranic, stojí za tím také nadměrná sebekritika. To souvisí s obrovskou touhou po pochvale, která jim v dětství chyběla, neboť jejich rodiče byli nároční, vyžadovali bezchybnost, dokonalost, výkon a úspěch. To vše zvládly, ale někde cestou k tomu úspěchu ztratily samy sebe, neví, kdo jsou a kam směřují.

Pracovní den Veroniky Vieweghové

Jak vypadá váš klasický pracovní den?

To je různé. Většinou začínám klidnou snídaní a chvilkou pro sebe. Vytvořila jsem si speciální diář, ve kterém mám kromě různých termínů vložené i pracovní bloky tak, abych se v tu danou dobu věnovala jen jedné činnosti a nenechávala se vyrušovat telefony nebo e-maily.

Takto mám rozdělený celý týden. Do diáře si zapisuji čas pro sebe, rande sama se sebou, ale i čas vyhraněný pro mého muže a dcery. Snažím se, a přiznávám, že je to pro mě stále ještě náročné, rozdělovat čas věnovaný sobě, partnerovi a dětem rovnoměrně. Důležité je také mít vyrovnanou pozornost mezi tělem, myslí a duší.

Jak vypadá takové rande sama se sebou?

Jdu sama do kavárny, do kina, na procházku. Čas jen sama se sebou.

Nízké sebevědomí ve vztahu souvisí se soutěživostí

Co je podle vás pro ženu nejdůležitější?

Být sama sebou, být sebejistá, milující, laskavá, respektující, tvořivá. Vědět, kdy je v ženské energii a kdy musí použít mužskou. Být si vědoma své hodnoty a svých darů. Sžít se se svou cykličností a nechtít se vyrovnat mužům.

My jsme ženy, nejsme slabší muži. Jsme jiné, i když nám společnost tvrdí opak. Snaží se nás přesvědčit, že bychom měly být stejně výkonné, soutěživé, zaměřené na cíl jako muži. A toto dělá v ženách největší zmatek a vyvolává nepochopení. Ony vnitřně cítí, že to tak není, ale tlak společnosti je nutí být stále lepšími, dokonalejšími a úspěšnějšími ve všech rolích – v roli ženy, matky, milenky, manželky, dcery, kamarádky, kolegyně.

Co to znamená konkrétně? Jak se to projevuje třeba ve vašem životě?

Pořád se o sobě dozvídám nové věci. Můj empatický, vnímavý a trpělivý partner mi pomáhá být ženou. Nechce, abych se zabývala mužskými záležitostmi. Nemusím řešit, kdo přiveze dřevo, kdo poseká trávník. Je mi oporou v mé práci. Jeho ego nezasáhne, když vím nebo zvládám něco, co on ne. Naopak je na mě pyšný. Je to muž, který chce dělat a dělá ženu šťastnou. Nechává ji pocítit výjimečnost, je pozorný. To samé se snažím dávat já jemu. Vnímám ho jako silného, schopného a vědomého muže, kterého si velmi vážím. Důležitou součástí je intimita, doteky.

Cykličnost ženy jako přirozený rytmus života

Co myslíte sžitím se se svou cykličností?

Žena má díky svému menstruačnímu cyklu v sobě čtyři ženy, které se proměňují. Každá je jiná a každá s sebou přináší různé dary, ale i životní úkoly. Mnoho žen cykličnost popírá. Někdy ani neví, že se během cyklu proměňují, a proto nevěnují pozornost svým pocitům, emocím, přicházející únavě ani zvýšené intuici, kreativitě.

Žena pak přehlédne nápady, sny, vize, které k ní přicházejí, a spíše se kritizuje za pocit sobeckosti, který ji může po menstruaci přepadnout, když je v dynamické fázi a je velmi aktivní.  Bohužel toto nepřijímání má vliv na průběh menstruace a může ovlivnit i ovulaci a plodnost.

Věnujte pozornost své duši

Co byste doporučila ženám, které se ve svém životě necítí dobře?

Ženy by měly mít někoho, komu budou důvěřovat, komu se otevřou. Naše babičky si chodily popovídat s farářem nebo doktorem.

Je to taková pravidelná supervize, kdy se na problém podívám s někým jiným a s větším odstupem. Bohužel ještě stále nejsme zvyklé dávat prostor sobě, své duši, svým pocitům a mnohem více se zaměřujeme na zevnějšek. I když je duše skrytá, potřebuje stejnou pozornost a péči jako naše vlasy novou barvu nebo děti nové kalhoty.


Autor článku

Jarmila Zechová Syptáková Sendire.cz

Jarmila Zechová Syptáková

Můj život je takový, jaký jsem si vysnila. Obklopena velkou rodinou dělám to, co mě baví.  Založila jsem magazín pro ženy Sendire. Starám se o komunitu žen na volné noze.  Jako copywriterka využívám při psaní marketingových textů znalosti z on-line marketingu. Píšu příspěvky na blogy malých živnostníků i velkých firem, vytvářím PR zprávy, textuju weby. Mám za sebou 20 let v knihovně. V on-line světě i v knihovně se hodně pracuje s klíčovými slovy, která mají společný cíl. Dovést čtenáře k relevantním informacím.

Miluji společné chvíle s rodinou, cestování, lahodná sladká vína i objevování sebe sama.

Podobné články

Jak budovat sebevědomí? Vyzkoušený postup psychoterapeutky
8 pádných důvodů, proč se nerozvádět
Motivační citáty 5 úspěšných žen, které vás nakopnou

Komentáře k článku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášením k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů.