Zpověď autorky knihy Ženy z Bohnic: Z depresí mě dostaly elektrošoky

Kam člověka dožene neléčená deprese? Jak ovlivní váš život několikaměsíční pobyt v psychiatrické léčebně?  Jak to vypadá za zdmi léčebny v Bohnicích? Edna Nová popisuje ve své knize Ženy z Bohnic příběhy 12 duševně nemocných žen.

Před pěti lety strávila za zdmi psychiatrické léčebny během vysokoškolského studia pět měsíců. Od totálního zhroucení ji neuchránily ani silné dávky antidepresiv, které dříve brala, a navíc se příliš brzy pokusila fungovat bez nich. Jak sama přiznává, ve stavu těžkých depresí nebyla schopna s nikým mluvit, vstát z postele, dělat jakákoliv rozhodnutí. Do psychiatrické léčebny v Bohnicích ji odvezli její nejbližší. „Máma a partner mě tehdy oblékli jak malé dítě, nacpali do auta a odvezli na příjem do Bohnic,“ vzpomíná na to nyní.

Odstupňované příznaky deprese

Jaké projevy má deprese?

Deprese má několik stupňů, od lehké až po těžkou. Já jsem se skrze svou vlastní ignoraci dopracovala až té k těžké. Těžká deprese znemožňuje myslet, jednat, mluvit, naslouchat druhým. Jste uvěznění v nějaké temné hmotě mozku a nemůžete nic.

Proto ráda říkám, že deprese je druhá rakovina: nevybírá si, zabíjí. U deprese je stejně jako u rakoviny nutné brzké zahájení léčby. A nezapomínat na prevenci. Co to znamená? Nezacházet sám se sebou jak s odpadem, odpočívat, umět si říct si o pomoc, nebát se navštívit psychoterapeuta.

Kdy se o u vás poprvé deprese objevila, co bylo příčinou?

Zde si dovolím doplnit, že příčina deprese často není známá, stává se to běžně. Prostě je tady depka jako prase a vy nechápete, blízcí nechápou. Máte přece krásný, dokonalý život, tak proč jste smutní? Já jsem trochu výjimka potvrzující toto pravidlo, neboť si za depresi hodně můžu sama svým nevyhovujícím životním stylem. Bez ohledu na dvě dřívější lehké až střední ataky deprese v minulosti jsem pouze pracovala, studovala, psala diplomku, docházela na kurz dalšího vzdělávání.  Obrovský zápřah bez odpočinku.

Podle vás za vaši depresi může přepracovanost, stres a nedostatek odpočinku?

Za mou depresi může kombinace všech tří faktorů, ataky deprese v minulých letech, duševní onemocnění v rodině a samozřejmě i má nepozornost k péči o sebe, tudíž ten stres, který zmiňujete. Nedokážu určit, co bylo „to rozhodující“.

• Tajemný zámek Horní Libchava – místo, kde ožívají pohádkové bytosti
• Nechte se okouzlit fascinujícím světem rytectví Iris Fojtíkové
• Odhalte příčiny insomnie a vyzkoušejte sílu přírodu
• Jak se oblékat žensky? Prozradí stylistka Michaela Tutko
• Kdy a proč pít kontryhelový čaj

I únava může být projevem deprese

Jak se projevovaly ataky lehčí formy deprese?

Plíživě. Nebyla jsem spokojená v práci, veškeré neúspěchy jsem si brala velmi osobně, obviňovala jsem se. Má diplomka se mi zdála směšná, ubohá, špatná, nechápala jsem její smysl a důvod. Neutuchající pocit, že ostatní by to zvládli lépe. A únava, velká únava. Z víkendu jsem necítila radost. Když jsme si někam vyšli s partnerem, cítila jsem se nedobře, nebavilo mě to a trpěla jsem výčitkami, že bych měla dělat něco „užitečnějšího“, tedy učit se, pracovat, psát diplomku.

Co vám deprese vzala? O co vás připravila? Nebo jinak, jak a v čem vám zkomplikovala život?

Já radši říkám, že mi těžká deprese hodně dala. Jsem svobodnější, klidnější, sebevědomější. Nestydím se za své omyly a nedostatky. Vím, co je v životě důležité, neboť deprese mi ukázala, jaké to je být na dně.

Jak na vás působila léčba deprese, jak jste ji snášela?

Na léčbu antidepresivy jsem nereagovala nijak, můj stav se ještě zhoršoval. Proto jsem souhlasila s elektrokonvulzivní terapií, laicky elektrošoky. Ráda bych řekla, že současná léčba touto metodou nevypadá jako z Přeletu nad kukaččím hnízdem, veškeré konvulze jsou prováděny v krátké narkóze. Pacient necítí bolest, prostě se jen propadne a za chvíli ho sestřička budí a odváží zpátky na oddělení. Nutno ale dodat, že elektrošoky nejsou úplně zadarmo, ovlivňují kognitivní schopnosti jako paměť, pozornost, ale tyto nežádoucí projevy časem zmizí. Je běžné, že pacient zapomene období, ve kterém se elektrošoky prováděly. Já znám hodně věcí z té doby pouze z vyprávění. Také jsem měla problém s pamětí, nedokázala jsem se a možná ani teď nedokážu nabiflovat informace jako kdysi. Ale pro mě ten přínos byl jasný: vyhrabala jsem se z deprese.

Deprese v těhotenství

Jak jste na tom s depresí dnes? Máte ji pod kontrolou?

Těhotenství je pro mě vždy hodně náročné období, neboť vysadím 90 % svých běžně užívaných léků. Bohužel, má antidepresiva nejsou těhotenství „friendly“, tudíž se těhotenství musí déle předem plánovat, pacient by měl být nějakou dobu stabilizovaný a pod bedlivou kontrolou psychiatra. Já první těhotenství trávila v posteli, vyčerpaná a s propady nálad. Tohle těhotenství, musím zaklepat, je zatím lepší, propady mám, ale těžší dny, že bych nevylezla z postele a byla na tom vážně špatně, byly zatím jen dva.

Máte doma malé dítě a další čekáte. Jako mámě tří dětí je mi jasné, že máte před sebou hodně náročné období spojené s dvojnásobným mateřstvím. Pomáhá vám partner doma?

Bez partnera by to nešlo. I za normálních okolností jsem dost unavená, tudíž to on především vstával v noci k malé. A jinak je poměrně akční otec, taková táta-máma.

Jak to chodí v psychiatrické léčebně

Představuji si psychiatrickou léčebnu jako nemocnici, kde pacienti leží přikurtovaní k posteli, jsou ládováni léky a jednou za den mají povinnou psychoterapii. Jak moc je moje představa mylná? Jaká je realita?

V Bohnicích jsem byla na oddělení č. 1, kde nikdo připoutaný k posteli nebyl. Ano, léky jsou silné, ale doufám, že s úmyslem pomoci, ne pacienty zdrogovat. Některá oddělení umožňují volný pobyt po areálu Bohnic, pacienti pak mohou navštěvovat aktivity jako keramiku, papírenskou dílnu. Já jsem to vlastně nikdy moc nevyužila, neboť mi hodně dlouhou dobu nebylo umožněno „chodit ven“ a  ani jsem o to nejevila zájem. Jestli je psychoterapie povinná, nevím, většinou byl o ni zájem tak velký, že psycholožka nikdy nemohla vzít všechny zájemce o individuální terapii, které měla napsané. Dvakrát týdně se konaly skupinové psychoterapie.

Jak se na vás pobyt v léčebně podepsal?

Podepsala se na mně deprese, která mě hodila na dno. A já se z toho dna odrazila a začala znova.

Příběhy z psychiatrie

S jakými lidskými osudy jste se za zdmi léčebny setkala?

Osudy různých žen zachycuji právě v knize Ženy z Bohnic. Podpořit její vydání můžete na webu Pointa.cz. V Bohnicích se setkáte s různými druhy utrpení, až nakonec dojdete k závěru, že utrpení je stále stejné, stále stejně hrozné. Nic poetického a líbivého.

Časté jsou případy žen, které se v Bohnicích točí stále dokola, jedná se o chronicky nemocné pacientky, kterým terapie zabere pouze na nějakou dobu, ale po roce či po pár měsících jsou zpátky. Samozřejmě někomu stačí jeden pobyt. Mně také při odchodu lékaři vyprávěli příběhy o „ukvapených“ odchodech, že mi hrozí brzký návrat, ale já těch svých 4–5 měsíců považovala za dostačující. Do Bohnic jsem ani po 5 letech dosud nevrátila. Zaklepu to tedy na desku od stolu.

Uvědomuje si psychicky nemocný člověk svůj handicap, nebo trpí spíše okolí nemocného?

Někteří nemocní nemají náhled na své onemocnění. Například u bipolární poruchy se střídají stavy mánie a deprese. V mánii je člověk euforicky šťastný, tudíž pro něj je vše krásné, dokonalé. Jenže ve stavu blaženosti se mohou dopouštět velkých omylů, neboť mají pocit, že jsou nepřemožitelní. Okolí samozřejmě trpí, neboť nepoznávají tu zrychlenou osobu, která může činit ukvapená rozhodnutí, jako je třeba celý svůj majetek věnovat charitě.

Já si depresi uvědomovala, byla jsem vyčerpaná, nešťastná. I základní věci se mi zdály obtížné – vyčistit si zuby, dojít na WC.

Kniha je jeden splněný sen

Co bylo k impulsem k napsání knihy?

Vždy jsem chtěla psát. Napsat knihu byl jeden z mých velkých životních cílů. Téma Bohnic přišlo nějak samo, pět let od mého propuštění odtamtud. Lákalo mě napsat něco, co popíše onu atmosféru, nastíní život za zdí. Plus mám slabost pro bizarní postavičky a v Bohnicích bylo hodně takových.

V knize jste popsala dvanáct lidských osudů. Který je podle vás nejzajímavější? Čím?

Každý má něco do sebe. Mám ráda „Paní Kanárek“, což je mladá žena, která trpěla představou, že je kanárek, umí létat, miluje svého kanárka, domácího mazlíčka, kterého jí pořídil její přítel. Tam se ukazuje ten paradox, kdy ona je svým způsobem šťastná ve svém kanářím světě, ovšem nešťastní jsou druzí. A ona, když naráží jen na nepochopení, začne trpět také.

Péče o psychicky nemocné u nás pokulhává

V knize se čtenář nedočte jen příběhy pacientek.  Díky vám se dostane se pod pokličku fungování psychiatrické léčebny. Co by se podle vás mělo v léčbě změnit?

Bohužel to není jen o změně ze strany léčebny, ale v celém „systému“. Postrádám terénní psychiatry a psychiatrické sestry, kteří by obstarávali péči o pacienty, jejichž stav umožňuje  léčbu v domácím prostředí. Je nedostatek ambulantních psychiatrů, člověk čeká i několik měsíců, než se mu dostane pomoci. V léčebně si pak pacienty hýčkají, nechtějí je propouštět, neboť se obávají předčasného propuštění.  Mě po těch 4–5 měsících také nechtěli pustit, plánovali mě jen přemístit na volnější pavilon, varovali mě, že budu do pár týdnů či měsíců opět zpátky. Pro mě ale představa, že v Bohnicích strávím ještě několik měsíců, byla už naprosto neúnosná. Opakovaně říkám, že pokoje po 10–12 ženách nikomu na duševním klidu nepřidají, ani „čekačky“ na sezení s psycholožkou, ráno se zapíšete na seznam, ale nikdy nemáte jistotu, zda vás psycholožka bude moci vzít dnes, nebo až zítra či pozítří.

Psalo mi hodně lidí, někteří mají s Bohnicemi vyloženě hrozné, otřesné zkušenosti. Někdo si je chválil. Já jsem asi někde uprostřed, pomohli mi tam, ale nerada bych se ještě někdy vracela, oázu míru a klidu tam úplně nevidím.

Jaký názor máte po vlastních zkušenostech na antidepresiva? Jsou lidé, kteří je považují za zbytečná. Na druhé straně stojí ti, kteří své problémy neřeší jinak než polykáním „zázračných“ pilulek na každou bolest, na každé trápení.

Ano, já právě byla taková arogantní osoba, co považovala antidepresiva za pouhou berličku pro slabé. Tudíž jsem ještě před Bohnicemi přestala antidepresiva používat, neboť jsem se považovala za silnou ženu, která podobné věci nepotřebuje. Pár let jsem žila bez léků, jenže deprese se vrátila a léky najednou neúčinkovaly. Teď jsem spíše smířlivý typ, co říká: „Můžeš fungovat bez léků? Super!“, ale i „Neobejdeš se bez léků? Pomáhají ti? Taky super!“

Deprese není vaše selhání, deprese je nemoc

Kdy by podle vás měl člověk požádat o odbornou pomoc? V jaké fázi deprese?

Pokud se necítíte dobře, svět vás nebaví, zdá se vám příliš náročný, unavující, nejedná se dost možná o slabost, ale o začátek deprese. Člověk se může obrátit na psychologa či psychoterapeuta a ti mu pomůžou toto období překonat, případně mu nabídnou kontakt na psychiatra, který daný problém může řešit už i antidepresivy.

Co byste vzkázala těm, kteří depresí trpí, ale nemají odvahu k návštěvě lékaře?

Pokud nemáte odvahu jít ani ke svému praktickému lékaři, pak ho vyměňte za jiného lékaře, kterému budete moci věřit. Případně je mnoho organizací, které poskytují poradenství (osobní, on-line i telefonické). Můžete poprosit svého blízkého, aby s vámi navštívil třeba pražský Riaps. Možností je hodně, není důvod se stydět, protože deprese je nemoc, nikoliv vaše selhání.

Úvodní fotografie Edna Nová v těhotenství – z rodinného archivu Edny Nové

Líbil se vám článek? Nenechejte si ho pro sebe, ale šiřte dále do svého okolí!