fbpx
MENU

Saša jede aneb cestování s dětmi už od narození

 data-srcset

Malému Sašovi jsou teprve čtyři roky a už procestoval se svými rodiči celý svět.  Na první výpravu ho rodiče vzali, když mu byly necelé dva měsíce. Od té doby navštívil víc než 40 zemí. Doma je kdekoliv, kde má mámu a tátu. V současnosti je to v Malajsii, kde chodí do školky, ve které se učí čínštinu. Jaké to je žít s malými dětmi na cestách? Proč je dobré učit děti od mala cizí jazyky? Co dá dítěti, když se naučí čínské znaky? S tátou malého Saši a Zary jsme si povídali o cestování s malými dětmi.

K cestování s dětmi nepotřebujete speciální vybavení

Jak jste se dostal k tomu, že většinu času trávíte s rodinou na cestách?

Moc necestujeme. Kdekdo je ve výletování aktivnější. Odlišujeme se místy, kam na výlety jezdíme. Když jedete vlakem do Chorvatska, zní to jinak než cestovat vlakem po Transsibiřské magistrále. Když se jede na kole přes Tibet, člověk to hodnotí jinak než cestu na kole přes Šumavu. Vše souvisí s pocitem domova a sounáležitosti, s tím, co už je mimo to, a tedy exotické. U nás je tohle posunuté na globální dosah. Jsme doma všude, kde se cítíme bezpečně. Rozhodli jsme se žít z praktických důvodů v Asii, protože nám vyhovuje asijský životní styl. Naše výlety potom vypadají exoticky.

První výpravu do zahraničí podnikl váš syn v pěti týdnech a rovnou do lůna švédské divočiny. Jak jste se chystali na takový výlet? Měli jste s sebou nějakou speciální výbavu?

Když se Saša narodil, nevěděli jsme, co bude dál. Během několika jeho prvních dnů jsme pochopili, že všechno „strašení dětmi“ je poněkud liché. Většina našich známých nám neustále vyhrožovala, že budeme muset změnit životní styl, že nebudeme moci cestovat. Opak je pravdou. Cestujeme možná ještě více! A jak to tenkrát bylo? Pravda je, že informací o pobytu venku s novorozenci je poskrovnu, takže jsme si dávali dvojnásobný pozor. Už pátý den jsme zkusili spát venku na mraze, ale jen na dvorku u našeho domu. Kdykoliv jsme se mohli vrátit do tepla. Postupně jsme si oťukali, co můžeme. Nešlo jen o Sašu, ale i o to, co zvládne po porodu maminka. V České republice nejde moc testovat vysokohorské přechody, ale zkusili jsme vylézt z Jáchymova na sněhem pokrytý Klínovec. To je v naší zemi extrémní výšlap s více než sedmi sty metry výškovým rozdílem. Tam jsme získali pocit, že je možné jet „normálně“ na hory.

Setkání s medvědy

Domluvili jsme se s kamarádkou a vyrazili do Švédska a Norska. Hory byly pokryté metry sněhu a některé dny byly celý den pod mrazem, což bylo kupodivu lepší než teplejší dny, kdy jsme se v hlubokém sněhu bořili. Taktika vzít s sebou někoho dalšího se vyplatila. Maminka skoro nic nenesla a kamarádka nám pomohla nést některé věci. Vrcholem bylo, že jsme potkali medvědici s medvídětem, ale opravdu na velmi blízko, na méně než deset metrů. Medvědice se postavila na zadní a pak udělala typický medvědí výhružný půlkruh. Jde jakoby do strany a pak přejde před vámi z jedné strany na druhou a potom jde směrem pryč. Znamená to „nenásleduj mě!“ Naštěstí její medvídě propadlo panice a prchalo směrem od nás. Přešli jsme tenkrát zhruba 250 km na švédsko-norském pomezí částečně ve sněžnicích.

Děti na cestách vykoupete téměř kdekoliv

Pro Sašu speciálně jsme měli jen nosítko, plínky. Těch ani nebylo třeba tolik, praktikujeme bezplenkovou metodu a u něj to šlo skvěle. U dcery Zaru, která se narodila vloni v Kanadě, jsme se už nebáli. Druhý den po porodu si maminka troufla na trek ve Skalistých horách, ušla 6 kilometrů. Už v prvních týdnech byla malá Zaru na mnoha štítech v Rockies, hledala s námi kosti dinosaurů v badlandech v Albertě. Když jí byl měsíc, jeli jsme na Aljašku, kde došlo i na setkání s několika medvědy grizzly. Dcera spala venku na mraze jako Saša a nebyl problém. Po cestě do Evropy jsme se zastavili na Islandu a i tam spala venku bez potíží.

Na cestách se děti stále učí

 Co dá dětem dlouhodobé cestování?

To je složité. Vycházíme ze současných závěrů v bádání o lidském mozku, jak jsme je pochopili. To, co děti obklopuje do 3–4 let jejich věku, modeluje budoucí intelektuální a sociální schopnosti dítěte. Mozek je jednoduše možné upgradovat. Záleží na množství podnětů, na sociálních vazbách. V tomto světle se nám vystavování našich děti vlivům přírody a různých kultur jeví jako ideální. Děti si spousty věci osahají a nemusíme jim mnoho jevů vysvětlovat, pochopí je samy od sebe. Saša chodil v několika zemích do školky. Zaru má nyní první v Malajsii. Mají tedy příležitost se naučit jazyky a poznat místní kulturu asi i lépe než my. Což se také děje.

Všechny národy, které užívají znakové písmo, mají vyšší inteligenci, lépe cvičenou paměť, smysl pro detail a lepší koordinaci pohybů ruky.

Saša mluví plynně nejen česky, ale i anglicky a čínsky. Setkává se i s malajštinou, kantonštinou a ruštinou. Nemá problém si domluvit cokoliv v několika jazycích. Zvládá naše písmo, azbuku, zná již více než sto čínských znaků, umí číslice a už ovládá jednoduchou matematiku, vyzná se v mapě a umí používat mapové aplikace, v divočině ani v cizím městě se neztratí. Dokáže zavolat pomoc, má tábornické dovednosti a mnoho dalšího. Momentálně chodí do školy, kde se už čtyřleté děti učí číst a psát, počítat, tři jazyky. Pěstují si vlastní potraviny, uklízí po sobě, vaří si, musí si po jídle umýt nádobí. Díky tomu, co prožívá, jaké získává zkušenosti a hodnoty, bude mít jednodušší život. To je dopad dlouhodobých pobytů v cizině v našem konkrétním případě. Záleží na přístupu rodičů, také na tom, v jaké zemi jste, jak dokážete dětem zajistit rozvoj a co je vlastně náplní vašich dnů, respektive těch dětí. Nic není automaticky a samo od sebe. Platí, že co dětem nedáte, to nemají a opačně.

Cestování s dvěmi dětmi je snažší

Nyní máte dvě děti (dcera 17 měsíců). Je cestování se dvěma dětmi náročnější? 

Nevnímáme to jako další přítěž, Saša nám hodně pomáhá. Je to vlastně jednodušší, protože máme zkušenosti s ním. Spousty věcí neřešíme. Určitě by to bylo těžší s vícerčaty. Jakmile je mezi dětmi více než tři roky rozdíl, tak se o to starší dítě prakticky už tolik nestaráte, naopak dokáže pomoci. Kdybychom měli jedno dítě, třeba roční nebo dvouleté, tak by to bylo o dost složitější. To samé platí o dětech postižených, ale známe lidi, kteří cestují i s takovými dětmi, a funguje to dobře. Máme i dojem, že v některých případech nomádský způsob života jejich postižení zmírní. Zaru se narodila, když bylo Sašovi 3 roky a 3 měsíce, a to se v našem případě zdá být ideál. Je jí trpělivým a empatickým sourozencem.

Jak zvládají vaše děti dlouhé přesuny při cestování?

Cestování snášíme těžko spíš my dospělí, zejména letecké přesuny, a nejhorší je asi autobus. Ve vlaku, když máme kupé pro celou rodinu, je to komfortnější. Nicméně se přesunům snažíme vyhnout, respektive jich mít co nejméně. Rychlý přesun a pak okupujeme danou oblast. Pořídíme si třeba auto, kola. V zemi žijeme a podnikáme výlety. To je náš pohled, u dětí je to jedno, ty by jezdily klidně celý rok stále dokola kolem zeměkoule. Tím, že jsou malé, mají všude místo. Mohou v letadle pohodlně spát, což my dospěláci nemůžeme, vykoupou se v kýblu. Jsou to dva rozdílné světy – dospělácký a dětský. Co je pro nás trmácení, je pro ně zábava a dobrodružství!

Cestování s dětmi je o plánování

Jak je zabavíte třeba na kole?

Děti není třeba na kole nijak zabavovat, naopak, moc se těší a šlapání na kole je baví. Tedy alespoň naše děti. Pokud se cesta uzpůsobí jejich biologickému rytmu a schopnostem, nemohou nastat potíže. Nesmíte děcka „přepálit“ a to je odpovědnost rodičů. Vždycky by měli mít kapacitu děti odnést. Z hlediska bezpečnosti platí jeden dospělý na jedno malé dítě. Když jsme jeli na kole přes Tibet, kdy jsme přejížděli i sedla nad pět tisíc metrů, často v mraze a vichru, malý Saša ani jednou neplakal. Jeli jsme dva měsíce a vyrazili jsme v jeho 13 měsících.

Naše zkušenost je jasná – pokud se něco děje a je to ve fyzických možnostech dětí, tak jednak netrpí a za druhé jsou plně zaměstnané dobrodružstvím, které právě probíhá. Naopak když jsme někde zavření, tak to vadí dětem mnohem více. To už na pláč dojde! A to pak samozřejmě vadí i dospělákům. Myslíme si, že nudící se děti jsou neřešitelná psychologická smyčka. Potřebují zaměstnat neutuchající zvědavost a tím se uleví dospělákům. To ale všichni rodiče, myslím, důvěrně znají.

Doma jsme všude, kde je nám dobře

Kde je Saša doma?

Momentálně jsme v Malajsii. Neplánujeme zde zůstat, jsme tu kvůli tomu, že je zde bezpečno v covidové krizi. Také je tu levně a pro děti je tu dobré a velmi levné vzdělání. Největší část života ale Saša prožil v Hongkongu, takže je asi nejvíce doma tam. No, a v České republice má babičky, dědečky a kamarády, takže i tam se moc těší. Vypadá to, že se to nedá moc skloubit, ale máme rok 2020 a moderní komunikační technologie. Děti si volají pravidelně jak s rodinou, tak s kamarády na několika kontinentech.

Někdy to u nás vypadá jako v centru tajných služeb. Kombinace zemí, odkud jsou Sašovi kamarádi a kam on jim volá, jsou úsměvné. Také zná docela dost podobných dětí, jako je on sám, a samozřejmě má kamarády i mezi cestovateli dospěláky. Pocit domova není jen o místě, ale i o tom, že člověk patří do nějaké skupiny, do nějakého kmene. A to on prostě má. No, a Zaru se účastní také, vždy nadšeně zdraví a je ráda, když nějaká komunikace probíhá.

Předcházíme rizikům

Jakou nejnebezpečnější situaci jste s při cestování s dětmi zažili?

Upřímně –  nic zvláštního se ani nestalo. Všemu se snažíme předejít a daří se to. Děti prozatím nebyly ani nemocné. Vyhýbáme se nebezpečným zemím a oblastem. Vyhýbáme se i rizikovému počasí, což je v dnešní době o dost jednodušší než dříve. Ve valné většině zemí a oblastí nemusí člověk riskovat bouřku venku. Stačí signál na telefonu a aby daná země měla meteorologický radar a detekci blesků online. Pak je možné se včas stáhnout do bezpečí. Podobně řešíme i další rizika.

Nejdůležitější je zdraví a tam věnujeme nejvíce energie. Učíme tedy děti nesahat na předměty ve městech, žádný kontakt se zvířaty, ani se psy a kočkami, učíme je nedávat si nic do úst, nepoužíváme toaletní papír nebo ubrousky, ale vodu, jíme zdravě. Výsledek je, že nemusíme řešit zdravotní komplikace a děti se naučí o své zdraví starat. Dáváme si pozor na lidi a rizika plynoucí z mezilidských vztahů včetně administrativních záležitostí. Platíme pojištění, stejně tak máme několik pasů. Předcházíme kriminalitě, respektive tomu, aby si někdo nevybral jako cíl nás nebo snad naše děti.

 Zvláštní kapitolou jsou nekonečná „školení“ co dělat v kritické situaci. Saša umí zavolat pomoc v několika jazycích, umí v mapových aplikacích najít svoji polohu a tu sdělit, umí základy první pomoci, učíme ho sebeobranu. Zná rizika v přírodě – od hadů po medvědy. Vyzná se možná lépe než leckterý dospělák.

Cestujeme do liberálních zemí

Ve které zemi se vám líbilo nejvíc a proč?

Celkově máme rádi liberální země, takže si škrtněte Evropu jako celek, ta má tolik regulací, že prostě vyčkáváme na případnou liberalizaci mimo ni. Pro nás je podstatná svoboda, a to zejména v běžných činnostech a tvořivosti. Také se nechceme donekonečna bavit o tom, co všechno je kde špatně, což je evropský folklór. Proto Asie, tedy ta část, kde se cítíme dobře, kde lidé nemají potřebu šít do menšin, jiných ras, náboženství a kde začít podnikat jde jako lusknutí prstem.

Učení jazyků od útlého věku zvyšuje IQ

Proč vaše děti učíte od útlého věku cizí jazyky?

 Je to asi to nejpodstatnější, co dětem můžete dát. Kdo šetří dítěti na byt a přitom mu nezaplatí výuku jazyků, tak to sice asi myslí dobře, ale nejedná příliš prozíravě. S několika cizími jazyky v hlavě je totiž mnohem snadnější si peníze na byt vydělat. To je ta materiální rovina. Mnohem podstatnější je ale rozvoj mozku. Malé děti se jazyk snadno učí a naučí se ho bez přízvuku. Pojímají nejen jazyk, ale i kulturu a vůbec celé široké spektrum těžko specifikovatelných znalostí a dovedností. On se i banán loupe několika způsoby, tkaničky se zavazují někde jinak. Vědecké výzkumy jasně ukazují, že se velmi malým dětem učením jazyků upgraduje mozek – zvyšuje se IQ i sociální dovednosti.

Jakým jazykem mluvíte na děti doma?

Mluvíme zejména česky, někdy rusky. Jakmile jsme ale v Česku, tak začínáme víc mluvit anglicky nebo dalšími jazyky, aby nedošlo ke ztrátě kontaktu. Udržujeme tedy určitou setrvačnost a snažíme se o další rozvoj.

Proč by děti měly umět znakové písmo

Váš syn se učí také čínštinu. Proč zrovna tenhle jazyk?

Žijeme v Asii, kde čínština hraje prim. Navíc nejde jen o jazyk samotný. Všechny národy, které užívají znakové písmo, mají vyšší inteligenci, lépe cvičenou paměť, smysl pro detail a lepší koordinaci pohybů ruky. Veskrze v životě dobře použitelné schopnosti. Mně to došlo před skoro třiceti lety, když jsem cestoval s jednou Japonkou po Číně. Oni sice mají podobné písmo, ale ne nutně vždy. Keiko, jak se ta Japonka jmenovala, měla slovník, pro Evropana naprosto nesrozumitelný vysypaný čaj na každé stránce. Při domlouvání s místními nebylo nutné mluvit čínsky, ale stačilo ukazovat ve znacích napsaný text.

cestování s dětmi můžete vyzkoušet i v zimě

Když jsem psal něco já, každý znak mi trval snad minutu a ještě jsem v přepisu dělal chyby. Musel jsem škrtat nebo psát znovu. Zkuste si to – je to opravdu velmi náročné na soustředění a přesnost v kreslení. Keiko se jen jednou mrkla a během milisekundy znak, který viděla poprvé, napsala bezchybně. Její mozek je jinak propojený. Byl jsem bez šance jí v obdobných činnostech konkurovat.

Proto doporučujeme děti od dvou tří let „trápit“ učením znaků. Budou prostě mít jiný mozek. Je podstatné začít co nejdříve. Já se znaky učím, ale nemám mozek Japonce. Je to pro mě nesmírně těžké a vyžaduje to velké volní úsilí, koncentraci, a to nemluvím o schopnostech mojí ruky. Saša to dává velice rychle a bezbolestně. Dokonce je to tak, že my se nejvíce naučíme právě od něj. Jazyků, které používají znakové písmo, je více, třeba japonština a korejština. Nemusíte se tedy učit nutně čínsky.

Pro cestování s dětmi neexistuje univerzální rada

 Co byste poradil rodičům, kteří by chtěli cestovat po světě s batolaty stejně jako vy?

Radit někomu je ošidné. To, co funguje u nás, u jiného způsobí katastrofu a zajisté to bude i obráceně. Můžeme dát všeobecné rady. Žijte, objevujte, nenechte se do ničeho zatáhnout, myšleno ve smyslu placení hypotéky a vůbec všemožných úvazků. Koukejte na svůj život, jako byste byli Marťané. I drobná rozhodnutí vás nasměrují někam, kam vlastně ani nechcete, možnost volby je celkově do jisté míry iluze. Prvotní směrování právě dělají rodiče, někdy cíleně, ale většinou nevědomě, protože oni sami to tak mají podle svých rodičů. Všichni žijeme omezeni kulturním rámcem, odkud pocházíme. My jsme se od toho svého druhu vězení částečně oprostili, což mělo a má nedozírné následky na naše životy.

Rezervy má každý, jen je musí chtít najít

Musíte mít oslavu narozenin nebo Vánoc za každou cenu? Není to špatně nebo dobře, tak to nemyslím, jen v ten konkrétní čas prostě jistojistě nebudete dělat nic jiného než slavit ty narozeniny, tím jste omezeni (i když někdy radostně a někdy z čiré povinnosti) a to je ten prostoročas, kudy můžete případně jít nebo nejít, kde prostě máte rezervy. Ty pevné body složené ze svátků, zvyklostí, ale také předsudků a sebeomezování nakonec tvoří život, jaký žijeme. Máme to tak my jako kdokoliv jiný. Výsledek je takový, jak moc si něco připustíme k tělu, co necháme naše životy ovládat!

To je ten začátek – život máme přesně takový, jaké si sami sobě vytvoříme mantinely či spíše jak je v dětství do nás naprogramují a jak moc dokážeme přejít za tyto neexistující hranice. Konkrétní rada či návod, jak program změnit, neexistuje, kromě jediného – nenásledujte, nesrovnávejte se, nýbrž tvořte!

Fotografie převzaty se svolením správce FB stránky Saša jede

Zajímá vás cestování s dětmi více? Přečtěte si článek o cestování s autistickým dítětem Lenka Linhartová: Autistického syna zoceluje na cestách


Autor článku

Jarmila Zechová Syptáková Sendire.cz

Jarmila Zechová Syptáková

Můj život je takový, jaký jsem si vysnila. Obklopena velkou rodinou dělám to, co mě baví.  Založila jsem magazín pro ženy Sendire. Starám se o komunitu žen na volné noze.  Jako copywriterka využívám při psaní marketingových textů znalosti z on-line marketingu. Píšu příspěvky na blogy malých živnostníků i velkých firem, vytvářím PR zprávy, textuju weby. Mám za sebou 20 let v knihovně. V on-line světě i v knihovně se hodně pracuje s klíčovými slovy, která mají společný cíl. Dovést čtenáře k relevantním informacím.

Miluji společné chvíle s rodinou, cestování, lahodná sladká vína i objevování sebe sama.

Podobné články

Jarní únava není nemoc. Jak na ni vyzrát?
Jak říct dítěti o smrti rodiče
Jak mluvit s dětmi o smrti

Komentáře k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášením k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů.